Jak To Začalo

Lásku ke psům jsem zdědila asi po rodičích a chovatelské "choutky" zejména po svém otci. Jemu se sen o vlastní chovatelské stanici nikdy nesplnil, ale často si říkám, že by měl asi radost, kdyby se dožil našeho chovu, i když zcela jiných plemen, než byla jeho oblíbená. Psy jsme měli doma vždycky, ale nikdy se rodiče nevěnovali výstavám nebo chovu.

V roce 1995 jsme najednou byli bez psa a přemýšleli, co dál. Trvala jsem na psovi s PP a toužila po německé doze. Asi jsem tím chtěla naplnit to, čeho se ve svém životě nedočkal můj otec, protože toto plemeno nepatří právě k mým srdečním záležitostem. Ale manžel s dogou nesouhlasil a tak jsme vybírali jiné plemeno. A vybral manžel - ale já jsem se vůbec nebránila. Zalíbilo se nám plemeno akita - tehdy u nás byly jen ty tzv. amerického typu - a byli jsme nadšeni také jejími povahovými vlastnostmi, o jakých psala moudrá kniha a potvrdili nám je také chovatelé. Přesně měsíc po narození naší dcery jsme si tedy jeli pro téměř čtyřměsíční fenku tohoto plemene. A tak jsem místo zlata, které obvyklé novopečení tatínkové maminkám kupují, dostala krásnou bílo-rezavou fenku Kitušku (Alva Šumící křídla), a zároveň vzniklo nové přátelství s manžely Wolfovými z Opavy, které trvá dodnes, i když Kituška už nežije.
Díky této fence jsem objevila Klub málopočetných plemen psů a stala se na pár let jeho členkou. Hned v prvním klubovém zpravodaji, který jsem dostala, byl článek o jiném japonském plemeni - shiba. Vůbec jsem neměla tušení, že něco takového existuje! Přečtení tohoto článku se mi stalo osudný. Naprosto mě uchvátilo to, co v něm ing. Petrusová o šibách psala. Teprve potom, co jsem své nadšení přednesla manželovi, jsem začala pátrat po obrázku, abychom se podívali, jak toto plemeno vlastně vypadá. Ani moc dlouho netrvalo přesvědčování manžela, že malého psa přece ještě uživíme. Možná kdyby věděl, jak to bude pokračovat, bránil by se mnohem více.
Ve stejném zpravodaji jsem našla kontakt na ing. Petrusovou, která zrovna měla štěňata, slovo dalo slovo a já jsem si za pár týdnů jela pro svoji první šibinku. Auto jsme neměli, vlakem jsem štěňátko vézt nechtěla a přes celou republiku pro psa nikdo z našich známých jet nechtěl, takže jsem si musela počkat, až do těch končin bude mít cestu náš známý, který je autodopravce. Naplnění mojí touhy po šibince jsem musela vykoupit strávením velmi nepohodlných 24 hodin v kabině nákladního vozu Avia. Ale stálo to za to! Od manželů Petrusových jsem si vezla fenku jménem Ichidó (č. zápisu 94) a celou cestu domů jsem si lámala hlavu, jak jí budeme říkat. Vyřešil to manžel, když jsem štěně vytáhla z auta - vzal ji do náruče a řekl: "Tak pojď, Lucinko." A já ani maličko neprotestovala, přestože se mi moc nelíbí u psů "lidská" jména.

Lucka se stala matkou prvních tří našich šibích vrhů a přestože u nás byla jen něco přes 3 roky, patří jí už napořád první místo v seznamu našich šibích miláčků.

pokračování