Shiba je původní přírodní japonské plemeno. Podle posledních výzkumů genomu psa patří shiba mezi nejpůvodnější plemena - její genom patří mezi nejpodobnější genomu vlka.
Na vznik názvu tohoto plemene existuje několik teorií, podle nichž by název shiba-inu mohl znamenat "pes z křovinatého lesa" či prostě "malý pes" (inu = pes) - záleží na tom, z kterého japonského nářečí název pochází.

Pro svou odvahu, mrštnost a bystrost byla shiba používána k lovu - a nejen drobné zvěře. Její statečnost umožňovala také použití na velká zvířata - prasata, medvědy či jeleny. Na japonském venkově je shiba jako lovecký pes používána dodnes, i když v Evropě se z jí stal především pes společenský.
Své lovecké pudy však neztratila, což mohu z vlastní zkušenosti potvrdit - naše shiby vydrží i hodiny stát nad dírou, v níž tuší nějakého hlodavce a pokud je obyvatel díry neopatrný a vyleze ven, nemá šanci na přežití. Shiby jsou schopné předvést neuvěřitelné akrobatické kreace, pokud se jim kořist snaží uprchnout. Jindy zase pokojně leží stranou, tváří se, že tvrdě spí, přitom však pozorují hejno vrabců, které se postupně usadí přede dveřmi do stáje a snaží se nazobat nějakých těch ztracených zrnek ovsa pro koně. Jakmile přestanou být vrabčáci ostražití, vřítí se mezi ně shiba a dobře se baví jejich zběsilým vzlétnutím. Pravda - občas se nepodaří odletět všem a některý z "příživníků" se stane psí kořistí, není to však moc častý případ. Zpočátku jsem přemýšlela, zda psa za lov ptáčků trestat, jenže - trestejte jej za něco, co pramení z jeho přirozenosti. Vždyť mám shiby ráda právě proto, jaké jsou, a i lovecká vášeň k nim patří. A třeba slepic si nevšímají, jakmile zjistí, že to nejsou vetřelci, ale patří do jejich teritoria (u nás to "zvykání si" odnesly jen dvě slepice).

Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také nabídkou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Sportovně založené majitele také shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.

Povahové rysy správné shiby se dají popsat slovy jako vyrovnanost, sebevědomost, přívětivost, živost, spontánnost... Bylo by z toho několik popsaných řádků a stále bychom nezískali přesný obraz šibí povahy. Je to svérázné plemeno, milující člověka a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování. Jsou v životě situace, kdy si pes nemůže dělat, co by právě chtěl, ale na druhou stranu jsou situace, kdy můžeme svým miláčkům dopřát "vlastní vyžití". To by měl majitel shiby respektovat a jeho pejsek se mu pak odmění tím, že bude svému pánu skvělým kamarádem a společníkem.
Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím - proto se také hodí městského bytu. Přijde-li rodina po denních povinnostech domů, bude ji milující shiba radostně vítat se sklopenýma ušima a úsměvem na tváři, jakmile se ale dostatečně vyřádí, začne se tvářit, že vlastně lidi vůbec nepotřebuje a že jsou to právě lidi, kteří potřebují ji. V tom já osobně vidím jedno z kouzel shiby - kdyby to uměla, bude vrnět, když ji hladíte, ale naoko se tváří, že vám vlastně dělá milost, že hladit nechá. Dokáže vám dát úžasně najevo, že jste její miláček a zároveň si zachovat svoji osobnost.
Celkově bych podle mých zkušeností charakterizovala povahu shiby jako něco mezi psem a kočkou.